A je to tu zase…Opět se stalo to samé, zase nedodržel, co slíbil. Přichází ten známý pocit bezmoci, vyčerpání a tolik otázek proč? Proč to dělá? To mu opravdu na ničem nezáleží? Fakt je mu jedno, když odejdu? Potom všem, co jsem pro něj udělala se ke mně chová takto? Agrese a vztek ve mně stoupá a já už zase vnímám, jak moc si přeji, aby cítil tu bolest, kterou mi způsobuje.

Trvalo to ale už několik let a já jsem věděla, že jsem zkusila snad všechno, abych mu pomohla. Pokaždé to ale skončí stejně a já už jsem tak unavená z věčného doufání, slibů a všech těch omluv, že najednou je ten vztek silnější, než lítost. Věděla jsem, že je opět ve stavu, kdy se nedokáže starat o nikoho jiného, sotva sám o sebe. Uvědomila jsem si, že kdyby se mi v tento okamžik něco stalo, tak se to ani nedozví, protože je úplně „mimo“. Mám se teda pořád ničit ještě víc, plakat někde v koutku, zkazit si zase další dovolenou, vždyť je mu to úplně jedno.

A tak jsem si začala klást jiné otázky. Bude to někdy jiné? Chci mít děti? Budu někdy schopná mu věřit natolik, že mu nechám děti na hlídání? Chci, aby tohle moje děti jednou viděly? Kolik zdravotních problémů si ještě přivodím, aby tohle skončilo? Jsem ochotná upadat do těchto úzkostí stále dokola? Anebo může můj život vypadat úplně jinak? Co když bych mohla žít beze strachu, bez kontrolování, bez něčeho tak přízemního, jako je neustálé řešení alkoholu? Co kdybych mohla jen žít, budovat, cestovat, podnikat, mít rodinu a cítit se zase svobodně? Tohle byl moment, kdy jsem si konečně uvědomila, že můžu mít vše, ale musím něco změnit. Najednou jsem cítila celou svou bytostí, že jsme tu každý sám za sebe a že už jsem se obětovala dost. Že pomoci někomu, kdo mě požádá je zcela něco jiného, než násilím zachraňovat někoho, kdo o to ani nestojí.

Uvědomila jsem si, jak sama se občas cítím a že jsem to jenom já, kdo se musí postarat v první řadě sama o sebe!